armin píše: Bezpodmínečná láska jejího "Ježíše" či manžela jí evidentně nestačí.
Stačí, je to naprosto závratné s takovou bytostí pobejt, natož s ní žít. Jenže kdysi se mi stala taková věc, že mě pohltila realizace prvního Ježíšova Přikázání a ono se to pak překlopilo samo do toho druhého. Možná měl na tom zásluhu i můj dědeček, který mi jako dítěti napsal do památníčku: "Miluj všechny".
Tenkrát, jak se to přikázání překlopilo, jsem s úžasem sledovala, jakou láskou všichni, které poznávám, jsou. Tenkrát jsem se za to jeden čas styděla, když jsem si uvědomovala, že zmizel rozdíl mezi láskou, jakými jsou moje děti a jakými jsou ostatní děti, všechny jako by byly mými dětmi (bez rozdílu věku
), podobně jako to má Honzam.
Ten pocit vztahu matka-dítě v tom už zmizel, ale ta láska zůstala. Lidi se kterými se setkávám, se kterými žiju, tedy všichni mí bližní, jsou pro mě láskou, která je štěstím už sama o sobě, nic víc, než to, že existují, si nežádá. Je jen radostí ze setkání.
Ale nedělej si s tím hlavu, Armine, Ty mezi ty bližní nepatříš, ještě jsem se s Tebou nesblížila, nevstoupil jsi do mého srdce, takže Tě zná jen má mysl. A to, co je v mé mysli, je jen snem. Skutečnost je v srdci. Tedy tohle psaní tady je jen určitý druh samomluvy. Je tady Bytí, které je láskou, ale Ty jsi pro mě zatím jen představou v mysli, která není vůbec ničím, ničím skutečným.
Netuším v téhle chvíli, jestli je možné, aby bytost, jakou Ty jsi, vstoupila do srdce. Asi ano. Ve skutečnosti jsou v Srdci úplně všichni, tudíž Probuzený by měl takhle poznávat nejspíš úplně každého, i toho, koho s kým se nezná, protože i toho zná, když zná své pravé Já.
Ale na takové úrovni probuzenosti v téhle chvíli ještě nejsem. Tvůj spánek je mým spánkem. To, že nevstupuješ do srdce, je mým snem. Tudíž dokud se neprobudíš, ani já nejsem probuzená.
Nicméně mi to nijak nevadí, je mi to jedno. Tak jako není třeba řešit probouzení ze spánku, protože když se už probouzíme, tak se i probudíme, není to třeba řešit.