Pomoc a pomáhání

[Petr]

Jak byste definovali pomoc někomu a pomáhání? Jaká pomoc je efektivní a která ne? Jak správně pomáhat, aby z toho měli obě strany užitek, tak aby se pomoc neminula učinkem?

Díky za každý názor.

[Petr]

Castecna odpoved na mou otazku uz prisla zde od Abrahama: viewtopic.php?f=42&t=271.

Zajimalo by me co je podle vas pomoc? Je to vymena energie mezi lidmi? Je to jednosmerny prenos energie od jednoho cloveka k druhemu? Je tato vymena necim podminena, aby se dala nazvat pomoci? Treba prenos energie za ucelem pozitivni zmeny u prijemce?

Mluvim o energii, protoze to v sobe zahrnuje, jak treba hmotnou pomoc (penize, veci), tak informacni pomoc (radu, nazor, ci jen jakakoli informace, ktera poslouzi?) a i opravdu jen poslani energie, modlitba, zamereni se na cloveka (o cemz mluvil, prave Abraham).

Nejdrive bych si prave potreboval ujasnit toto, co je to vlastne pomoc.. a pak uz se da dale uvazovat o tom kdy je prospesna a kdy ne

[Lída]

Napadá mi, že nejdřív by bylo dobře si všimnout, na jaké rovině ta pomoc probíhá.

Zpočátku, když je člověk energeticky oddělený od ostatních – když mu pud sebezáchovy vládne bez omezení a on vnímá všechno dění jako potenciálně ohrožující – bude mít každá pomoc, kterou někomu poskytne, současně i charakter uspokojení vlastních potřeb. Bude provázená např. pocitem zásluhy, neboť je „správné“ pomáhat, jak nám říká náboženství, abychom si neuzavřeli cestu do ráje, anebo je motivovaná skrytým podvědomým kalkulem „něco za něco“, což vyjde najevo, když ten, kdo je nám „zavázán za pomoc“, se bude chovat, jako by nám vůbec za nic zavázán nebyl.

Když začínáme tušit, že jsme ve skutečnosti aspekty jedné Energie, které nejsou od sebe oddělené – tak jako vlny na moři nejsou oddělené od vody, – pak naše sebeobranné reakce, které se promítají i do pomáhání druhým, začínají být – úměrně vnímání naší společné všezahrnující a všetvořící Podstaty – nadbytečné: energie do nich přestane proudit sama od sebe, jelikož mizí prvotní příčina, která aktivuje obranné mechanismy odděleného jedince – pocit oddělenosti „já“, a tudíž i možnosti ohrožení vším, co je „ne-já.“

Paradoxní je, že teprve ve chvílích, kdy v jedinci přestane převládat pocit oddělenosti od „druhých“, začíná být jeho pomoc druhému přesně taková, jaká je v dané chvíli třeba; někdy to dokonce nemusí napohled ani jako pomoc vypadat. Malé „já“, které se dřív rozhodovalo jen na základě svého omezeného rozhledu, se už nerozhoduje, co udělat, jen pomocí logiky a respektování vlastní sebeobrany. Jedná spontánně na základě vnímání společné existence. A tak do té míry, v níž se prožívá sounáležitost s Celkem, jsou intuitivně zohledňovány i hlubší roviny dění, ke kterým osobní já nemá přístup. A do té míry se pomoc blíží přesně tomu, co je v dané chvíli skutečně třeba.

[Petr]

Diky moc za nazor
No k tomuto jsem se chtel dobrat ze pomoc je dle meho nazoru spravna, efektivni, napomocna, uzitecna pokud se jedna o pomoc z tzv. osviceneho hlediska, kdyz pomahame a jsme "pripojeni" ke Zdroji, kdy vidime jine z pohledu Zdroje.

Snazil jsem se to jeste trochu vice rozebrat, jestli muze byt efektivni pomoc, ktera vychazi z osviceneho pohledu k nekomu, kdo je momentalne odpojen a nechce ji prijmout, nebo ji nevidi, nebo .. proste s ni neni vibracne sladen. Nebo opacny priklad, kdyz pomoc vychazi spise z potreb ega, ale prijimajici se k ni stavi z osviceneho hlediska a prijima to skutecne dobre, co v ni je. Funguje to i takto?

Asi bych rekl, ze to funguje na kazde strane te pomoci podle toho v jakem stavu kdo je. Na osviceneho neprijmuti pomoci nebo nespravne prijeti nebude mit zadny vliv, nicmene na prijimajici stranu ano (vychazi to uz z toho, jak si kazdy tvorime svou vlastni realitu).

[Lída]

jestli muze byt efektivni pomoc, ktera vychazi z osviceneho pohledu k nekomu, kdo je momentalne odpojen a nechce ji prijmout

On to bude asi nejčastější případ - kdyby dotyčný nebyl odpojený a byl taky vnitřně v kontaktu se Zdrojem, byla by jeho intuice zřetelnější, byl by otevřenější a pomoc by přijal... možná by ji od druhého ani nepotřebovat

Asi záleží taky na tom, do jaké míry je "pomáhající" v kontaktu se Zdrojem, jestli s ním je plně ztotožněný (a zbývající ego je jen poddajný prováděcí mechanismus, neškodný jako "spálený provaz"), anebo jestli člověk má v dané chvíli jen jistou míru kontaktu se Zdrojem a v té zbývající části se projevuje jeho osobní chápání.

Mám zkušenost, že do jaké míry člověk prožívá sebe jako To, do té míry dochází ke změně vnímání (tj.vibrací) i u těch, co se ocitnou v poli jeho vnímání, ať o tom víme, nebo ne, a navenek se v té chvíli nemusí nic projevit. Možná na tomhle principu funguje i to, čemu se říká "Milost Mistra": mysl se nám v jeho blízkosti čistí sama. A nemusí to být jen blízkost fyzická.

[Monika]

...

Mám zkušenost, že do jaké míry člověk prožívá sebe jako To, do té míry dochází ke změně vnímání (tj.vibrací) i u těch, co se ocitnou v poli jeho vnímání, ať o tom víme, nebo ne, a navenek se v té chvíli nemusí nic projevit. Možná na tomhle principu funguje i to, čemu se říká "Milost Mistra": mysl se nám v jeho blízkosti čistí sama. A nemusí to být jen blízkost fyzická.

mám obdobnou zkušenost zdá se, že čím více se "krystalizuje a jemní" vnímání, tím méně je důležitá fyzická přítomnost.

[vostalpetr]

Pomoc je láska,
a láska má různé úrovně,
proto i pomoc má různé úrovně...

nejvyšší úrovní POMOCI je BÝT LÁSKOU, a at už se to někomu jeví třeba jako nečinnost (nebot říkám "být", nikoli činit skutky lásky, což je nižší úroven) tak je to ta nevyšší úroven

je to jako slunce , také nic nedělá a nikomu nepomáhá a nikoho nezachranuje, jen nepohnutě stojí na obloze a země a lidé se kolem něho točí a každej si nabere, co potřebuje...





.

[armin]

Pomoc je láska,
a láska má různé úrovně,
proto i pomoc má různé úrovně...

nejvyšší úrovní POMOCI je BÝT LÁSKOU, a at už se to někomu jeví třeba jako nečinnost (neboť říkám "být", nikoli činit skutky lásky, což je nižší úroveň) tak je to ta nejvyšší úroveň

je to jako slunce , také nic nedělá a nikomu nepomáhá a nikoho nezachranuje, jen nepohnutě stojí na obloze a země a lidé se kolem něho točí a každej si nabere, co potřebuje...





.

Tohleto, co sem vytáhl ze smetiště dějin Honzam, to je teda moc pěkné.
Kdo by to do toho Vostála řekl...