Dva vlci

[MartinesLuggi]

Dva vlci
Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitve, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: “Synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma ‘vlky’.

Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.

Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."

Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvíli se zeptal: "A který vlk vyhraje?"

Starý indián odpověděl: “Ten kterého krmíš”.

[vostalpetr]

No indiánský příběhy jsou poučný,
jen bych byl opatrnej, až přestaneš krmit jednoho vlka,
aby tě nezavřeli za týrání zvířat,
nebot na týrání zvířat tady máme zákony,

no a mysl má samozřejmě taky svoje zákony
a kdyby byl tím nejdůležitějším zákonem zákon, že mysl se musí podřídit našemu vědomému rozhodnutí jak má naše mysl myslet,
tak by byl život fakt skvělej a vše by bylo jednoduchý...

[watta]

jé, ty jsou krásnýýýýý!!! oba

[Jana]

Kdyby byl tím nejdůležitějším zákonem zákon, že mysl se musí podřídit našemu vědomému rozhodnutí jak má naše mysl myslet,
tak by byl život fakt skvělej a vše by bylo jednoduchý...

On tu ten nejvyšší zákon je, Ježíš ho nazval největším přikázáním a jeho porušení samo trestá utrpením.

Čím to je, že pro člověka je většinou tak těžké ho objevit a realizovat?

[vostalpetr]

Čím to je, že pro člověka je většinou tak těžké ho objevit a realizovat?
....................................................................................

nejspíš to bude boží vůlí...

[vostalpetr]

Dneska pro jistotu radši už nebudu moc psát,
protože píšu větší blbiny než normálně...

[Jana]

Čím to je, že pro člověka je většinou tak těžké ho objevit a realizovat?
....................................................................................

nejspíš to bude boží vůlí...

Bereš egu vítr z plachet.

Dneska pro jistotu radši už nebudu moc psát,
protože píšu větší blbiny než normálně...

Když člověk začne bejt moc chytrej, tak je dobře v nejlepším přestat, aby z toho nakonec nebyl blbej.

[vostalpetr]

[vostalpetr]

Tak snad dneska se mi povede napsat to, co jsem chtěl napsat včera:

jo, je to v pořádku, jen je to v podstatě "nižšší úroven" náhledu,
nakonec i joze se to takto učí, jako počáteční krok,
tedy učí se to v joze "dualitní", kdy žák vyráží na duchovní cestu a pomocí svého úsilí se dostává k poznání Já

joga ovšem znamená sjednocení všeho projeveného, tedy poznání nedvojnosti,
takže nakonec i ta "dualitní" joga dojde na závěr k náhledu,
že VŠECHNO JE ON, nebo že VŠECHNO JE LÁSKA (tedy že podstatou všeho je On neboli Láska)
takže oba dva vlci jsou v podstatě On neboli Láska

Samozřejmě, každý si může vybrat z obou dvou přístupů,
jak komu vyhovuje...

[Jana]

...ta bitva v každém z nás je mezi dvěma ‘vlky’Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.
Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."

Připadá mi divné, že by se bytost ve které je radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra mohla nechat vyprovokovat k boji proti jiné bytosti . A navíc se dá předpokládat, že by se o to jídlo podělila a nenechala by tu druhou bytost chcípnout hlady.

Setkání dobra a zla ve skutečnosti neprobíhá jako zápas. Stejně jako světlo nezápasí s tmou. Tam kam vstoupí světlo, je prostě světlo.

Vypráví o tom například Buddhův příběh:
"V časech Guatama Buddhy žil muž jménem Angulimal. Složil přísahu, že usekne tisíc hlav a z každé mrtvoly uřízne jeden prst a udělá girlandu tisíce prstů. Angulima znamená člověk s girlandou o tisíci prstech.
Byl hrozně divoký a strašlivý. Lidé se mu začali vyhýbat. Cesta, která vedla kolem kopce, kde pobýval, se přestala používat. Už uřezal devět set devadesát devět hlav; čekal na tu poslední. Cesta, která vedla kolem jeho vršku byla naprosto pustá, nikdo nepřicházel. V tom přišel Buddha. Ta cesta byla zkratkou, ale lidé chodili raději oklikou.
Buddha šel přirozeně zkratkou. Jeho učedníci řekli: „Nevíš, co děláš! Copak jsi neslyšel o tom šílenci Angulimovi. Je lepší jít tou dlouhou oklikou než zkratkou.“
le lidé jako Buddha se nikdy zpět nevracejí. Řekl: „Nemohu se vrátit, nyní spíš než předtím. Kdybych nevěděl o Angulimovi snad bych mohl jít jinou cestou. Ale ten ubohý chlapík čeká na jedinou hlavu. Má práce je hotová. Vím vše, co vědět lze, okusil jsem všechno, čeho lze okusit. Nevidím důvod.. Jestli tomu nebohému člověku nějak posloužím, bude to dobré.“
A šel. Angulimal ho viděl. Buddhovi učedníci, kteří vždycky šlapali okolo něj, se co nevidět začali opožďovat. Kdyby byl chycen, přinejmenším by mohli utéci. Angulima viděl, že Guatama Buddha přichází. ten nebezpečný člověk, který už zavraždil devět set devadesát devět lidí, tehdy poprvé cítil, že má také srdce. Guatama Buddha vypadal tak nevinně, tak dětsky a tak půvabně v záři ranního slunce.
Angulimal zařval: „Hej ty, prosím, vrať se zpět, protože mi chybí jediná hlava! Možná jsi cizinec… ale jak se na tebe dívám, něco mi říká: „Nech toho člověka jít – je zde plno idiotů, můžu uříznout jejich hlavu.“ Ale ty prosím tě, běž zpět. Nepřibližuj se ke mně – jsem nebezpečný! Vidíš můj meč? Čeká na poslední hlavu.“
Guatama Buddha pokračoval. Opustil cestu a vykročil směrem k horám, blíže k Angulimovi.
Angulima řekl:“Zdá se, že jsi šílenější, než já. Proč stále jdeš a jdeš?“
Buddha řekl: „Angulimane, já jsem se zastavil už dávno. Nikam nejdu, ten, kdo jde, jsi ty.“ Angulimal stál a Buddha vykračoval!
Angulimal řekl: „Jsi jistě blázen. Procházíš se, pohybuješ se, a říkáš, že ses zastavil. Já tady stojím, a ty říkáš: „Ty se pohybuješ.“
Budha řekl: „Snaž se mě pochopit. Tvoje mysl se pohybuje, přemýšlí. Moje mysl je tichá, prostá jakéhokoliv hnutí. Nemůžeš dostat lepší hlavu. Je skutečným potěšením naplnit tvou přísahu. Připrav svůj meč.“
Angulimal nemohl pochopit, co to je za člověka. Byl velice šokován; nikdy se s takovým člověkem nesetkal! Poprvé v životě se cítil zahanben. Nemohl se podívat Buddhovi do očí, protože tyhle oči zářily soucitem, láskou, milostí, radostí, blažeností, extází – něčím, co nikdy nepoznal, ale ta vůně ho dostihla.
Řekl Buddhovi znovu: „Prosím, odejděte, pane. Nechci vás zabít. zbytečně naléháte, abych udělal něco, co udělat nechci.“ Ale Buddha pokračoval v chůzi a přicházel blíž a blíž. a nakonec stál před Angulimalem.
Angulimal řekl: „Myslíval jsem si, že jsem zarputilý člověk – ale ty jsi tisíckrát zarputilejší. Nyní už ti není pomoci, tvou hlavu srazit musím.
Buddha řekl: „Je taková stará tradice a zvyklost, že tomu, kdo jde na smrt, vyplní poslední přání, a já jedno velmi malé přání mám. Vyplň ho a pak mě zabij.“
„Jaké je tvoje přání? Kdyby to byla ta největší věc, zařídím to pro tebe.“
Buddha řekl:“Ne, je to jen maličkost, jen odsekni větev tohoto stromu, pod kterým stojíš.“
Angulimal řekl:“Co si to přeješ? Ale dobrá, je to tvoje přání…“ Svým mečem usekl větev.
Buddha řekl: „Nyní ji dej zpět. Učiň ji zase částí toho stromu. nech ji opět rozkvést.“
Angulimal řekl: „To je nemožné, jak ji mohu spojit se stromem?“
Buddha řekl: „Když nemůžeš spojit takovoz malou větev se stromem, vidíš jaký to má dosah? Každé dítě by mohlo ulomit větev ze stromu, a ty jsi silný muž – nevykonal jsi velké dílo. Můžeš mi useknout hlavu, ale dokážeš mi dát zpět život? A když nemůžeš tvořit, jaké máš právo ničit?“
Nastal okamžik ticha. Meč vypadl z Angulimových rukou. Odhodil girlandu z devíti set devadesát devíti prsty, padl Buddhovi k nohám a řekl:
„Nikdy jsem nepomyslil, že ničení je cosi, co může dělat každý průměrný člověk, každý zbabělec, každý idiot. skutečný génius je tvořivý, máš pravdu. Prosím, přijmi mě jako svého učedníka.“ Buddha ho přijal.
Přišel zpět do města. Dokonce král, Prasendžíta, když slyšel, že se Angulima stal sanjásinem Buddhy … Miloval Guatama Buddhu, ale obával se k němu jít, protože Angulimovi se nedalo věřit, byl všeho schopen. Ale chtěl vidět toho muže; byl široko proslulý – i králové se třásli, když slyšeli jeho jméno.
Přišel, dotkl se Buddhových nohou a tázal se: „Slyšel jsem, že se také Angulimal stal tvým zasvěcencem.“
Buddha řekl: „Ano, sedí mi po boku.“
Prasendžíta se tak polekal, že vytrhl svůj meč. Buddha řekl: „To není třeba, ulož svůj meč do pochvy. ten Angulimal, kterého jsi znal, je mrtev. zde je naprosto nový člověk, který nikomu ublížit nemůže. Neboj se.“
A téhož dne, když Angulimal šel do města žebrat, titíž zbabělci, kteří neměli dost odvahy projít cestou vedoucí nedaleko místa, kde Angulimal žil, zamykali svoje dveře, stáli na svých terasách s velkými hromadami kamení a začali je na toho chudáka házet.
Upadl; krev prýštila z jeho těla. Buddha byl informován a přišel. jen pár minut navíc a anguliman by byl zemřel. Buddha mu řekl: „Připomeň si jednu věc, tento tvůj čin – že jsi nijak nezareagoval na nepřátelství lidí – je velký. Umíráš jako vpravdě probuzený muž.“ S úsměvem, dotýkaje se Buddhových nohou, Angulimal zemřel."

[Lída]

Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.

Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra."

Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvíli se zeptal: "A který vlk vyhraje?"

Starý indián odpověděl: “Ten kterého krmíš”.

Připadá mi divné, že by se bytost ve které je radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra mohla nechat vyprovokovat k boji proti jiné bytosti .

Je to jako na dětském pískovišti: zaktivizují se ty reakce, které vyvolá dění kolem nás. Jedna holčička se na pískovišti sama od sebe usměje na nějakou docela cizí druhou holčičku, protože je momentálně spokojená a v pohodě - a ta druhá jí půjčí sama od sebe svůj kyblíček, protože ten bezdůvodný úsměv v ní vyvolal pocit přátelství. Jindy téhle druhé ochotné žabce bude trochu zima a navíc jiné dítě něco navrčeně poznamená na její účet - a ona ho tím kyblíčkem majzne po hlavě.

V psychice člověka jsou všechny možnosti, aktivují se děním.

Věřím, že jednou přijde čas, kdy děti se už od maminek dozvědí, že vyvstání emoce = jen mechanická a přirozená reakce našeho emočního těla; a že máme dvě možnosti, jak se v takové chvíli zachovat: buď nechat projevit svoje zaktivované emoční tělo, aby jednalo na nás a tím zesílilo svou energii, anebo přijmout projev jeho energie jako přirozenou reakci a tiše ji v sobě pozorovat. Tím se emoční tělo zprázdní, dojde k transformaci té energie ... a můžeme pak zareagovat klidně, vědomě, ne pod vlivem emočního těla. I tehdy, když jsme něčím nadšeně nekriticky uchváceni a reagujeme bez uvážení, zareagovalo naše emoční tělo - i pozitivní emoce patří do jeho repertoáru.

Dalajlama spolu se západními vědci probírali při svém setkání v Dharamsale vlivy emocí, naprogramovaných dřívějšími zkušenostmi v mozku člověka, a v USA se pak díky iniciativě vědců rozběhl pokusný program na řadě škol, kde se děti učí už od dětství, jak nenechat za sebe jednat emoční tělo.

O tomhle setkání vědců s dalajlamou a v co prakticky vyústilo píše poutavě jeho iniciátor a účastník Daniel Goleman v knize "Destruktivní emoce" (v českém překladu vydal IKAR 2003); kniha je už rozebraná, mají ji ale v knihovnách.

[MartinesLuggi]

Setkání dobra a zla ve skutečnosti neprobíhá jako zápas. Stejně jako světlo nezápasí s tmou. Tam kam vstoupí světlo, je prostě světlo.



Úžasný děkuju