inspiruj.cz

Dualita s advaitou splývá, když se vnímá, že ty tvary a jména jsou pohybem Vědomí.
....................................................................................................

No tak tohle je pro mě advaita,
já nevím, jak popsat dualitu jinak,
než říci, že něco je mimo boha, něco je třeba napravit, vylepšit, dosáhnout, uvědomit si,
možná třeba jinak řečeno: já dělám, to je dualita, možná úplně stačí to "já jsem"

Lída píše:

Jana píše: Možná nejlepším řešením je dovolit si v ničem se nevyznat. Nevyznám se v tom, ale je fajn, že mi to je docela jedno.

Při vaření, když se vybírá ze špajzu, co potřebujeme na omáčku, to musí být přímo dobrodružné - v ničem se nevyznat a cítit se fajn, že je to docela jedno. Pokud má člověk dost peněz na jídlo ve slušné restauraci, proč ne

Jedna věc je, když jsme přesvědčení, že víme, že to musí být tak a ne jinak a pak si děláme starosti, aby to nakonec nedopadlo jinak, než si myslíme, že by to mělo být a druhá věc je, když všechno necháme v režii Lásky. Je-li v režii Lásky právě vaření, tak se zcela jistě vybere ten nejvhodnější recept a vaření se věnuje ta nejlepší péče. Že přitom funguje mozek i s tělem je naprosto OK, ale nemusí tu přitom být to ztotožnění s tím. Pak je tahle záležitost vaření radostná a naprosto svobodná, bezstarostná.

Myšlenka "já dělám, já jednám" je taky jen tvarem vědomí, jedním z bezpočtu tvarů ve dvojnosti.
Je tu jeden hrnek a jeden talíř = dvě věci, které se používají k různým účelům. Nesplývají = dvojnost.

Proto Balsekar mluví o operující mysli Probuzeného a neříká, že mysl musí být zničena, jelikož promítá svět tvarů.

Analogická advaitovému chápání je současná fyzika, která podle Wolinského charakterizuje všechno stvořené jako "zhuštěliny pole energie".

Dvojnost je vnímání rozdílnosti tvarů, advaita je vnímání TOHO, co je ze Sebe Sama vytváří.

Jinak by dualita byla něčím samostatně existujícím "ne-božským", tím by nedvojnost byla omezená existencí dvojnosti, kterou je třeba odmítnout.

"všechno" (znamená všechny tvary) = "ON".

Jana píše:

Lída píše:

Jana píše: Možná nejlepším řešením je dovolit si v ničem se nevyznat. Nevyznám se v tom, ale je fajn, že mi to je docela jedno.

Při vaření, když se vybírá ze špajzu, co potřebujeme na omáčku, to musí být přímo dobrodružné - v ničem se nevyznat a cítit se fajn, že je to docela jedno. Pokud má člověk dost peněz na jídlo ve slušné restauraci, proč ne

Jedna věc je, když jsme přesvědčení, že víme, že to musí být tak a ne jinak a pak si děláme starosti, aby to nakonec nedopadlo jinak, než si myslíme, že by to mělo být...

No já si při vybírání cibule nedělám starosti, aby to nakonec nedopadlo jinak, než si myslím, že by to mělo být, prostě ji vezmu a nakrájím a nepletu si ji s čokoládou, ani nemám obavy, že bych si je mohla splést.., ale možná každá máme jiné zkušenosti. Pokud jde o mě, nemám potřebu dovolit si v ničem se nevyznat, aby mi bylo jedno, co je co ...

Ale vážně: bylo by možná zajímavé se podívat, kde se bere ta potřeba u druhých automaticky předpokládat postoj "...víme, že to musí být tak a ne jinak a pak si děláme starosti, aby to nakonec nedopadlo jinak, než si myslíme, že by to mělo být..."

Proč ten předpoklad, že druzí nutně musí být těmi, co chybují, a musí být poučeni?

Dvojnost je vnímání rozdílnosti tvarů, advaita je vnímání TOHO, co je ze Sebe Sama vytváří.
....................................................................................................................

no pro mě je advaita vnímání těchto dvou věcí dohromady,
vnímání rozdílnosti tvarů a toho, co je vytváří, tedy jejich podkladu

ne - dva, ne -jeden

jedno ve všem a všechno v jednom

jsem ten poslední, který by brojil proti mysli,
to dělají dualitáři, kteří tvrdí že mysl je něco nebožského, podobně jako tvrdí že ego je nebožské, nebo tvrdí, že jsme odpadli od boha atd

Hele,
vy taky píšete duchovní kuchařky?
Já k tomu nemám co říct, já vařit neumím

Je tu jeden hrnek a jeden talíř = dvě věci, které se používají k různým účelům. Nesplývají = dvojnost.
......................................................................................................................
Takováhle dvojnost je v pořádku,
když k tomu přidám ještě poznání podstaty hrnku i talířku, tedy Vědomí (nikoli hlíny) tak je to ne-dvojnost

Pro mě dualitní postoj je spíše ten, když řeknu, že ty hrnky jsou od boha odpadlé, že mají vlastní existenci, nebo řeknu že hrnek je svatej a talířek není svatej a nebo že je musím denně umývat a leštit aby byly svatý nebo ještě svatější a podobný ptákoviny

Takže dvě různý dvojnosti?

Lída píše: Pokud jde o mě, nemám potřebu dovolit si v ničem se nevyznat, aby mi bylo jedno, co je co ...

Ten nejsvobodnější stav, jaký může být, je ten, když naše osobní mysl je prázdná, když tu není žádné ztotožnění. Je tu neomezená možnost variací a tělo i mysl jsou pouhými nástroji Božské přítomnosti. Je-li tu zkušenost s cibulí, není pochyb, že se cibule pozná. Ale všechno jako by se to krájelo, míchalo a přidávalo samo, bez naší angažovanosti.

Tyhle informace, jaký je rozdíl mezi čokoládou a cibulí, jako by při tom vaření nebylo vůbec třeba nějak řešit.

Je-li tu ztotožnění s tělem a myslí, tedy s konatelem, je tu pocit, že já vím, jak na to, já konám, já rozlišuji a já se namáhám a angažuji, zatímco bych si uměla představit něco mnohem zajímavějšího a příjemnějšího, než zrovna dělám.

Je-li tu splynutí s přítomností, osobní mysl je prázdná, nic nevím a potřebná informace se objevuje, když je potřeba nebo se objevuje informace, jak potřebnou informaci zjistit, ale děje se to souběžně s tím, co se právě děje. Nemám nakrájenou cibuli v mysli už dřív, než ji začnu ve skutečnosti krájet, protože v mysli nemám představu, že vím, jak správně má nakrájená cibule vypadat. Mysl je stále prázdná meditativní a vaření se účastní na plný úvazek srdce.

Ale je možné, že mluvíme o podobných zkušenostech, když si také neděláš starosti...

Ale je možné, že mluvíme o podobných zkušenostech, když si také neděláš starosti...

Jo, akorát nemám potřebu to vysvětlovat druhým jako nevědomcům, Jani, protože nevycházím z předpokladu, že všichni ostatní chybují ("víme, že to musí být tak a ne jinak a pak si děláme starosti, aby to nakonec nedopadlo jinak, než si myslíme, že by to mělo být... ") a jen já vím, jak to správně je

Lída píše:Jo, akorát nemám potřebu to vysvětlovat druhým jako nevědomcům, Jani, protože nevycházím z předpokladu, že všichni ostatní chybují a jen já vím, jak to správně je

Nevysvětluji to druhým, pouze je tu tendence to popsat. Pro mě je tahle věc nesmírně zajímavá, jak se to děje, že ze života zmizí utrpení a místo toho se objevuje jen radost a svoboda. Je to něco jako, když pramen vody razí řece cestu. Voda razí cestu vodě.

Lída píše:Takže dvě různý dvojnosti?

No jak jsem psal, pokud vidím jen tu dvojnost, můžu z toho vyvodit různé postoje,
v podstatě všechny možné úrovně co lze najít v duchovní oblasti,
a pro mě je společným jmenovatelem těch různých postojů či úrovní to,
že se řekne že něco (nebo někdo) není v pořádku, že prostě někde je chyba,
někde to prostě bůh podělal a my to musíme napravit...

Pro mě není ani tak moc tragický, že vidím hrnek jako hrnek a neplete se mi s talířem,
to se mi nakonec neplete ani při ne-dvojnosti,
tragický a tedy dualitní je, když řeknu, že s tím není něco v pořádku a začnu třeba rozbíjet talíře a leštit hrnky, nebo leštit všechno, protože se to málo leskne, jednoduše vytvořím vizi, jak by to mělo být a tu se snažím realizovat

Asi to není ta nejlepší charakteristika dvojnosti,
asi by byla nejlepší já a ne-já,
ale pro mě advaita říká, že všechno je v pořádku,
zatímco dvojnost říká, že něco není v pořádku, prootože něco je mimo boha a bůh to nemá pod kontrolou,
a já to tedy musím napravit, třeba tou meditací...

Jo, akorát nemám potřebu to vysvětlovat druhým jako nevědomcům, Jani, protože nevycházím z předpokladu, že všichni ostatní chybují a jen já vím, jak to správně je
......................................................


hele, z tohohle já vycházím skoro furt,
až je mi skoro podezřelý, že dělám tak málo chyb, to přece není normální?

asi jsem blázen...

Jana píše:

Lída píše:Jo, akorát nemám potřebu to vysvětlovat druhým jako nevědomcům, Jani, protože nevycházím z předpokladu, že všichni ostatní chybují a jen já vím, jak to správně je

Nevysvětluji to druhým, pouze je tu tendence to popsat.

Aha. A komu, když ne druhým?

Lída píše:Aha. A komu, když ne druhým?

Je tu ještě někdo jiný, než JÁ?

vostalpetr píše: pro mě advaita říká, že všechno je v pořádku,
zatímco dvojnost říká, že něco není v pořádku, prootože něco je mimo boha a bůh to nemá pod kontrolou,
a já to tedy musím napravit, třeba tou meditací...

Jo, to chápu, každý si do čehokoliv promítáme svoje vlastní pojetí. Akorát že se pak někdy obtížně domlouváme, co je co.

Jana píše:

Lída píše:Aha. A komu, když ne druhým?

Je tu ještě někdo jiný, než JÁ?

Spolehlivý, vždycky zafunguje, viď?

Holt někdo trpí veřejnou chronickou samomluvou

Lída píše:Aha. A komu, když ne druhým?

Je tu ještě někdo jiný, než JÁ?

Ale ani takhle se to nedá říct.

Dá se říct, že se právě děje to, co se právě dít má a tím to je OK.

Lída píše:

Jana píše:

Lída píše:Aha. A komu, když ne druhým?

Je tu ještě někdo jiný, než JÁ?

Spolehlivý, vždycky zafunguje, viď?

Holt někdo trpí chronickou samomluvou

No já trpím chronickou samomluvou i ve stavu ega,
a to jak na internetu, tak i doma,
jak tam i tam, sám sobě si kladu otázky,
a sám si na ně odpovídám,
a nikdo mě neposlouchá...

Kolikrát jsem se na internetu ptal: Je tady někdo?
a nikdo mi neodpověděl,
takže jsem tady byl jenom já...