Skutečnost a zážitek

[Trini]

Je to jednoduché, ty napíšeš svůj pohled na situaci, já pod tvým pohledem napíšu svůj náhled a a ty to stočíš na to, jak byl Honza vyhozen z posezeníčka. Proč to asi děláš? Nemám ti co vysvětlovat, tohle si budeš muset vyjasnit sama u sebe.

Spíš by sis to měla ty vyjasnit sama v sobě. Tady máš nápovědu:

Podívej, co jsi tady psala:

No a já si zase myslím, že je dobré zkoušet dostat se do situace, kdy se skoro až nesnesitelně třou dva protiklady a dostanou se až do bodu, kdy je to skoro nesnesitelné. Tam je totiž možnost poznání, právě v tom nepohodlí to totiž zraje a jsou spatřovány nové možnosti.

No a já ti připomínám, jak to vypadalo v praxi:

P.S.

Psala jsem o situaci, která se stala. O nesnesitelném tření mezi tebou a Honzamem, které skončilo jeho "vyražením" - já mám ve zvyku to nazvat banováním.

Takhle vypadá to nesnesitelné tření a "nové možnosti" v praxi.

Jestli to považuješ za dobré, tak já ne. Už je ti to jasné?

[Paradoxy]

Jo, místo toho aby ses mě zeptala jak to myslím s tím třením, uzavřela jsi mě do tvých představ o mě.

[Trini]

A to nesnesitelné tření mezi Janou a ostatními se už koná přes patnáct let. Na Jitřní zemi otvíral armin/Miroslav dvě vlákna s názvem : Jano, odejdi - v době, kdy jejím největším zastáncem a ochráncem byl Vostálpetr a sprostě nám nadával.

Není to tak dlouho, co jsi po Pedrittovi chtěla, aby přestal na Janu reagovat. Tenkrát jsi v tom byla za jedno s Honzamem.

A podívej se, co děláš dnes sama.

Všechno se pořád mění - a někdy docela neočekávaně - a jindy pořád dokola.

[Trini]

Jo, místo toho aby ses mě zeptala jak to myslím s tím třením,

Pro upomínku:

Jestli máš pocit, že jsem špatně pochopila to, co jsi napsala, tak to zkus vysvětlit.

Nemám ti co vysvětlovat, tohle si budeš muset vyjasnit sama u sebe.

[Paradoxy]

Trini už toho přetáčení mých slov nech ( připomínáš tím dost Janu). Já tu nevytáhla nějaký vyhazování Honzama, tak co bych já měla vysvětlovat. Ty si v hlavě sama pro sebe vysvětli, proč jsi měla tu potřebu s tím začínat.

[Trini]

Trini už toho přetáčení mých slov nech ( připomínáš tím dost Janu). Já tu nevytáhla nějaký vyhazování Honzama, tak co bych já měla vysvětlovat. Ty si v hlavě sama pro sebe vysvětli, proč jsi měla tu potřebu s tím začínat.

Když ti chybí argumenty, tak začneš druhé nesmyslně obvinovat - z manipulace, z přetáčení slov atd. A pochybuji, když ti napíši, at toho necháš, že s tím přestaneš. Je to momentálně tvoje životní strategie.

Chtěla jsem po tobě vysvětlení k tomu, co jsi napsala o tom nesnesitelném tření, ne o Honzamovi.

O Honzamovi jsem psala jako přiklad o rozdílu mezi tvojí teorii o nesnesitelném tření s novými možnostmi, a jak to vypadá v praxí. Aby bylo jasné, proč teorii o nesnesitelném tření nepovažuji za optimální. Za představy ve tvé hlavě nejsem zodpovědná.

[Paradoxy]

Když jsi po mě chtěla vysvětlení, proč jsi se mě rovnou nezeptala pod mým příspěvkem o tření, jak to myslím? Místo toho jsi hned dala příklad, jak údajně to tření vypadalo u mě v praxi. Jenom se teď vymlouváš a snažíš se zachovat si tvář a na mě házet špínu.

Doporučuju ti vrátit se do té konverzace na začátek, kde jsem psala o tření a třeba bude možnost pochopit, proč nemám potřebu vysvětlovat to někomu, kdo na mě zfleku zaútočil.

[Paradoxy]

;)

A to nesnesitelné tření mezi Janou a ostatními se už koná přes patnáct let. Na Jitřní zemi otvíral armin/Miroslav dvě vlákna s názvem : Jano, odejdi - v době, kdy jejím největším zastáncem a ochráncem byl Vostálpetr a sprostě nám nadával.

Není to tak dlouho, co jsi po Pedrittovi chtěla, aby přestal na Janu reagovat. Tenkrát jsi v tom byla za jedno s Honzamem.

A podívej se, co děláš dnes sama.

Všechno se pořád mění - a někdy docela neočekávaně - a jindy pořád dokola.

Souhlasím s tebou, že se vše stále mění.

[Trini]

Když jsi po mě chtěla vysvětlení, proč jsi se mě rovnou nezeptala pod mým příspěvkem o tření, jak to myslím? Místo toho jsi hned dala příklad, jak údajně to tření vypadalo u mě v praxi. Jenom se teď vymlouváš a snažíš se zachovat si tvář a na mě házet špínu.

Doporučuju ti vrátit se do té konverzace na začátek, kde jsem psala o tření a třeba bude možnost pochopit, proč nemám potřebu vysvětlovat to někomu, kdo na mě zfleku zaútočil.

Pořád píšeš jen o tom, co podle tebe dělám špatně. To je typické pro manipulátora.

Máš dojem, že na tebe útočím. To jsou tvé představy.

Všechno se snažíš zatáhnout do osobních sporů. To je úroven, na které nemám zájem diskutovat.

[Zdeněk]

Myslím, že pravdu má Paradoxy. Tedy podle mých zkušeností. Akorát že ono je to hezké teoretizovat, čelit praxi už moc ne.

Trini zřejmě půjde do pozitivní 4. hustoty (ekvivalent 4. čakry), kde vládne harmonie, láska, ráj v podstatě. Odkud pochází Krystýnka zřejmě. A tak se tam budou držet za ruce, s porozuměním láskyplně hledět do očí.

Akorát nechápu, jak to může posouvat evolučně, když hustot je 7 (Krystýna někde říká, že je tam vlastně nuda). Taky je tady z toho docela vykulená. A její rady jsou tady užitečné asi jako volání žen, aby Putin vyhověl požadavku teroristů, kteří v roce 2002 zajali stovky diváků moskevského divadla a požadovali propustit uvězněné spolubojovníky, jinak začnou diváky popravovat.

Jestli já nakonec nebudu negativní entita no.

[Nic]

Ale v jednotě, o které mluví Míla Tomášová, jsi ty mým "vlastním Já".

Jak to mají realizovaní, ukázala Míla Tomášová, když Eduarda Tomáše, který byl v tom momentě blízko smrti, prosila, aby neodcházel, aby ji nenechal samotnou. Prý ho přímo vytáhla za uši, popsal to Eduard Tomáš. To je přirozený projev realizovných.

Samozřejmě, že si každý může myslet, že to má jako realizovaní - ale pokud chce v pohodě diskutovat s ostatními, tak by jim to neměl vnucovat jako všeobecnou pravdu, jako pravdu realizovaných. Na něco takového už nikdo právo nemá.

Proto by bylo lepší v diskuzi s ostatními vkládat: podle mého pohledu, tak to vidím apod. To např. dělá často i Christina von Dreien a získává tak srdce mnoha lidí.


Mne vždy fascinuje soucit a pochopení realizovaných - jejich skromnost a pokora.

Když např. Ramana řekl, že netušil, jak život lidí je plný strádání. A přestože sám neměl děti, řekl, že smrt potomka je jedna z největších bolestí. Mně připadá normální a přirozené, že při velké bolesti tečou slzy, že lidé pláčou. Smutek není nic chybného. Problematická je terve až připoutanost. Proto radil Nisargadatta nedržet se ani břehu radosti ani břehu smutku a nechat se nést řekou života.

Péťo, ano. Tvůj pohled na lidskost realizovaných mistrů je velmi osvěžující a pravdivý. Příběh o Míle a Eduardovi, který zmiňuješ, přesně ilustruje, že realizace není necitlivost nebo ztráta emocí, ale jejich prozáření.

Tohle, co píšeš, popisuje Eduard Tomáš ve svých Pamětech mystika. Měl tehdy zápal plic. Vzpomínal, že se nacházel v „jasném světle“ a byl připraven opustit tělo. Míla tehdy zasáhla – tím známým - že ho „vytáhla za uši zpět“. Nešlo o egoistické lpění na partnerovi, ale o projev duchovní síly šakti a vnitřního vhledu. Míla věděla, že jejich společný úkol ve světě forem ještě neskončil. V jednotě, o které Míla mluvila, je ten druhý tvým „vlastním Já“. Zachránit ho tedy neznamená vlastnit, ale pečovat o integritu celku.

Ramana Maharši tenhle stav nazýval Sahadža Samádhi – přirozený stav. V něm člověk funguje ve světě, mluví, pláče nebo se směje, ale jeho pozornost je trvale ukotvena v blaženém Jáství. Smrt je z pohledu ega největší bolestí kvůli iluzi oddělenosti a ztráty. V jednotě Bytí však milovaní neodcházejí, ale zůstávají živou Láskou, která je podstatou našeho vlastního Já.

Ramanův postoj byl fascinujícím spojením absolutní pravdy (že nikdo neumírá) a hlubokého soucitu s těmi, kteří trpí.

Když Ramana sám umíral na rakovinu a jeho žáci plakali, řekl jim slavnou větu: "Říkáte, že odcházím, ale kam bych mohl jít? Já jsem zde." Tím myslel, že Já - Átman není omezeno tělem. Smrt těla pro něj byla jen odložením obnošeného šatu, zatímco to podstatné zůstává všudypřítomné.

Když zemřela jeho matka Alagammal, Ramana u ní seděl s rukou na jejím srdci. Nedělal to proto, aby ji udržel v těle (jako Míla Eduarda), ale aby pomohl její pozornosti vrátit se do Srdce a dosáhnout osvobození v momentě smrti. Poté nebyl smutný, ale naopak klidný, protože věděl, že se "rozplynula ve Zdroji".

Ramana nikdy neříkal trpícím lidem "to je jen iluze, tak nebrečte". I když věděl, že smrt je iluze, uznával, že pro člověka v zajetí ega je tahle bolest skutečná. Říkal: "Dokud se ztotožňujete s tělem, bude pro vás smrt blízkých zdrojem utrpení." Radil, aby lidé místo utápění se v zármutku zkoumali: "Kdo je ten, kdo trpí? Kdo zemřel?" Tím vedl lidi od emocí k podstatě.

Z hlediska Jáství neexistuje "já" a "ty". Pokud tedy milujeme někoho jako své vlastní Já, smrt se stává jen změnou formy, ale ne odděleností. Láska, která nás spojovala, je totiž stejná Láska, kterou jsme my sami.

Ramana Maharši učil, že smrt je jen myšlenka, která vyvstává v mysli ztotožněné s tělem. "Pro toho, kdo spočívá v Jáství, není žádné přicházení ani odcházení, jen věčná přítomnost Lásky a Bytí."

[Nic]

Jestli já nakonec nebudu negativní entita no.

Z mého pohledu (píšu to takhle, aby Péťa měla radost, že píšu "z mého pohledu" jako Christina von Dreien ),

tak tedy z mého pohledu žádná negativní entita nejsi, no.

Tohle rozdělení na negativní a pozitivní spadá pořád do iluze dvojnosti, do toho snu, ve kterém Jednota Bytí není poznatelná. Nicméně tohle rozdělení, které používá Ra, je nesmírně důležité a potřebné na naší cestě k prohlédnutí iluze.

Dokud jsme "negativní entity", tak víme, co je špatně. Jakmile tahle slepota zmizí, tak začínáme vidět jako Bůh, který stvořil všechno dobré. Pořád je ve mně nesmírný obdiv, jak jednoduše tohle "vidění jako Bůh" dokázal Fráňa Drtikol popsat.

Takže, z mého pohledu jsi dokonale Boží stejně jako všechno, co je, ostatně to ani není jinak možné, když Bůh je absolutně vším co je. Tedy jinými slovy "Bůh=Láska=všechno, co je".

Jak Míla Tomášová říká: "V nezměrném oceánu bytí žádná kapka nebyla lepší než ostatní, ale všechny byly stejně božské.“ (00:27:10)

[Trini]

Ramana Maharši tenhle stav nazýval Sahadža Samádhi – přirozený stav. V něm člověk funguje ve světě, mluví, pláče nebo se směje, ale jeho pozornost je trvale ukotvena v blaženém Jáství. Smrt je z pohledu ega největší bolestí kvůli iluzi oddělenosti a ztráty. V jednotě Bytí však milovaní neodcházejí, ale zůstávají živou Láskou, která je podstatou našeho vlastního Já.

Aby mohli vzniknout nějací "milovaní", Jano, tak se musí nejdříve narodit. To Jediné manifestuje tvary, formy, z nichž některé nazýváme "milovaní". Pozůstalí se po smrti milovaných mohou utěšovat podle své víry, podle svých představ - že jsou v nebi, že se jim ted daří lépe nebo že vlastně neodešli, protože jsou živou Láskou apod. Na tom není nic chybného, když se tím pozůstalí cítí lépe a pomáhá jim to zpracovat smutek z toho, že milovaní už nejsou ve světě, že je nemohou vidět, povídat si s nimi, objímat je...

[Trini]

Akorát nechápu, jak to může posouvat evolučně, když hustot je 7 (Krystýna někde říká, že je tam vlastně nuda).

Pro hodně lidí by to byla nuda, proto je baví být na na této "krví zbrocené" planetě. To je ok. Realizovaní a probuzení sem přicházejí, aby se to tady nezvrhlo na úroven tzv. pekelných dimenzích, protože těch je zřejmě dost, a proto není potřeba, aby i země přešla na jejich úroven. Podle mne má země takovou úroven - kterou vnímám zřejmě stejně jak Christina jako dost brutální - jakou má mít, a tak si nemyslím, že je v plánu, aby se uroven zlepšovala nebo zhoršovala. Zřejmě některé negativní síly a bytosti usilují o zhoršení úrovně země - aby měly víc "potravy" , a proto se na protiváhu objevují opačné skupiny např. kolem Christiny.

To Jediné nemanifestuje formy a tvary za účelem, aby byl všude ráj - ale aby byla nekonečná možnost různých zkušeností.

[Paradoxy]

Když jsi po mě chtěla vysvětlení, proč jsi se mě rovnou nezeptala pod mým příspěvkem o tření, jak to myslím? Místo toho jsi hned dala příklad, jak údajně to tření vypadalo u mě v praxi. Jenom se teď vymlouváš a snažíš se zachovat si tvář a na mě házet špínu.

Doporučuju ti vrátit se do té konverzace na začátek, kde jsem psala o tření a třeba bude možnost pochopit, proč nemám potřebu vysvětlovat to někomu, kdo na mě zfleku zaútočil.

Pořád píšeš jen o tom, co podle tebe dělám špatně. To je typické pro manipulátora.

Máš dojem, že na tebe útočím. To jsou tvé představy.

Všechno se snažíš zatáhnout do osobních sporů. To je úroven, na které nemám zájem diskutovat.

Hmmm, zajímavé jak se to v tvé hlavě vyvrbilo, aby sis před sebou zachovala svou hezkou tvář.

[Trini]

Když jsi po mě chtěla vysvětlení, proč jsi se mě rovnou nezeptala pod mým příspěvkem o tření, jak to myslím? Místo toho jsi hned dala příklad, jak údajně to tření vypadalo u mě v praxi. Jenom se teď vymlouváš a snažíš se zachovat si tvář a na mě házet špínu.

Doporučuju ti vrátit se do té konverzace na začátek, kde jsem psala o tření a třeba bude možnost pochopit, proč nemám potřebu vysvětlovat to někomu, kdo na mě zfleku zaútočil.

Pořád píšeš jen o tom, co podle tebe dělám špatně. To je typické pro manipulátora.

Máš dojem, že na tebe útočím. To jsou tvé představy.

Všechno se snažíš zatáhnout do osobních sporů. To je úroven, na které nemám zájem diskutovat.

Hmmm, zajímavé jak se to v tvé hlavě vyvrbilo, aby sis před sebou zachovala svou hezkou tvář.

Co ty si všechno nevymyslíš.

[Paradoxy]

Ano ano, co všechno si člověk dokáže vymyslet jen aby nemusel čelit pravdě o sobě a otočit se do svého vlastního nitra, soucítím s tebou.

[Trini]

Ano ano, co všechno si člověk dokáže vymyslet jen aby nemusel čelit pravdě o sobě a otočit se do svého vlastního nitra, soucítím s tebou.

A vymýšlíš si pořád dál. Nedokážeš přestat.

[Paradoxy]

Zajímavé.

[Nic]

Ramana Maharši tenhle stav nazýval Sahadža Samádhi – přirozený stav. V něm člověk funguje ve světě, mluví, pláče nebo se směje, ale jeho pozornost je trvale ukotvena v blaženém Jáství. Smrt je z pohledu ega největší bolestí kvůli iluzi oddělenosti a ztráty. V jednotě Bytí však milovaní neodcházejí, ale zůstávají živou Láskou, která je podstatou našeho vlastního Já.

Aby mohli vzniknout nějací "milovaní", Jano, tak se musí nejdříve narodit.

Máš pravdu, Péťo, že z pohledu těla se lidé musí narodit, aby se mohli potkat. Ale jak říkali Tomášovi, jejich pouto sahalo až do dob faraonů – což ukazuje, že to, co nás skutečně spojuje, není vázáno na tenhle jeden jediný krátký život. Mooji to vystihuje nádherně: potkáváme se v místě, kde jsme se nikdy nerozdělili. V čistém Uvědomění není "já" a "ty". Láska sama o sobě není vztahem mezi dvěma, ale podstatou toho, v čem se formy objevují. Když zmizí iluze oddělenosti, zmizí i hranice mezi milujícím a milovaným. Zůstává jen oceán Bytí – sat-čit-ánanda – který se projevuje skrz tyhle dočasné tvary.

To Jediné manifestuje tvary, formy, z nichž některé nazýváme "milovaní".

To, čím je milovaný, není vůbec závislé na formě. To si můžeš vyzkoušet - třeba zrovna na Tvém synovi. To, co na svém synovi skutečně miluješ, není závislé na jeho formě. Jeho tělo se od dětství do dospělosti úplně změnilo, jeho buňky se vyměnily, jeho myšlenky jsou jiné. A přesto je to on. Ta "vůně" jeho bytí, ta Láska, kterou v něm vnímáš, je bezforemná a neměnná. Forma je jen obal, ale to, co milujeme, je to Jediné, co skrz tu formu prosvítá. Proto milovaný nikdy nezaniká, zaniká jen jeho aktuální "kostým".

Pozůstalí se po smrti milovaných mohou utěšovat podle své víry, podle svých představ - že jsou v nebi, že se jim ted daří lépe nebo že vlastně neodešli, protože jsou živou Láskou apod.

Představa nebe nebo "lepšího místa" je sice konejšivá, ale pořád udržuje iluzi, že ten člověk je "někde jinde" a ke spojení s ním může dojít až "někdy jindy". To je základem stesku a bolesti. Jak říkal Nisargadatta, Láska je vědomí, že všechno jsem Já, nebo také říkal, že Láska je vším (co existuje). Pokud realizujeme pravé Já, zjistíme, že milovaní nemohou být jinde než TADY. Nejsou sice už vnímatelní jako forma (tělo), ale jsou přítomni jako samo bezforemné Bytí, které je základem i našeho vlastního vědomí. V téhle celistvosti nic nechybí, protože nic neodešlo – jen se to vrátilo ke svému zdroji, kterým jsme i my sami.

Na tom není nic chybného, když se tím pozůstalí cítí lépe a pomáhá jim to zpracovat smutek z toho, že milovaní už nejsou ve světě, že je nemohou vidět, povídat si s nimi, objímat je...

Není na tom nic chybného, je to lidské. Ale jakákoliv víra založená na představě oddělenosti přináší jen dočasnou úlevu, ale ne úplné osvobození od utrpení. Skutečný mír nepřichází z naděje, že se s nimi "jednou někde" setkáme, ale z poznání, že v tom Podstatném jsme nikdy nebyli rozděleni. Jakmile prokoukneme iluzi smrti, smutek se rozpustí v tiché přítomnosti Bytí.