Skutečnost a zážitek

[Nic]

Ve tvém světě jsi pouze ty sama...my ostatní, kteří jsme schopni soucitu, jsme poznali v jakém světě seš.

Skoro jsi se tím "sama" trefila, jen tam, kde Probuzený vidí všeprostupující Jednotu, Ty vidíš osamělou izolaci.

V nahrávce Za čas a prostor Míla Tomášová popisuje přesně tento paradox vnímání – jak stejná skutečnost vypadá z pohledu odděleného ega a z pohledu realizovaného Já.

Ty vnímáš uvědomění Jednoty jako solipsismus (uvěznění v sobě). Míla však vysvětluje, že rozpuštění hranic není ztrátou světa, ale jeho skutečným nalezením:

„V nezměrném oceánu bytí žádná kapka nebyla lepší než ostatní, ale všechny byly stejně božské... Ve vědomí Já bylo zároveň vše, ale toto Já nemohlo být v ničem odděleném nalezeno.“ [00:26:57 – 00:27:10]

Když říkám, že „všichni jsou Já“, neznamená to, že popírám existenci ostatních, ale popírám jejich oddělenost. To je pro rozum, který operuje v dualitě, nepochopitelné – on vidí buď „já“, nebo „oni“. Nedokáže pojmout „Já v nich a oni ve mně“.

Nárokuješ si soucit jako schopnost cítit emoce druhých. Míla ale mluví o soucitu, který vychází z ne-dvojnosti (advatity):

„Být svatým by znamenalo dojít k něčemu předmětnému, od člověka odlišnému, tedy neúplnému. Nic takového tu však není.“ [00:09:42]

Skutečný soucit (v duchu Ramany Maharšiho) není o tom, že „já lituji tebe“, ale o tom, že „v Tobě vidím sebe“. Pokud je člověk v Jednotě, jeho soucit není emocí, ale přirozeným stavem harmonie, který pomáhá už jen svou přítomností.

Míla v nahrávce přímo potvrzuje, že tento vnitřní svět je pro neprobuzené oči neviditelný:

„Člověk, který v sobě tento poslední stupeň uskutečnil, může žít dál ve světě, světem nepoznán... Mnoho lidí (Budhu) vidělo jako obyčejného toulavého mnicha a dokonce někteří jej viděli svýma nepřátelskýma očima.“ [01:12:00 – 01:12:35]

To, co nazýváš „pohřbením zaživa“, je z pohledu Míly (a Ramany) Vysvobození. Ty se díváš na „hrob“ (tělo a osobnost), zatímco Probuzený je tím „prostorem“, ve kterém ten hrob i celý vesmír tančí.

„Při realizaci pravdy si každý uvědomuje, že to měl odjakživa... jen omyly se rozpustily, protože byly neskutečné.“

Tím pádem je v nás blažené ticho, klid a mír stabilní.

[Paradoxy]

Úplně tě vidím v situaci, kdy seš vedle rodiče umírajícího dítěte a vysvětluješ mu, jaká je to krása a dokonalost a lehkost bytí.

[armin]

Úplně tě vidím v situaci, kdy seš vedle rodiče umírajícího dítěte a vysvětluješ mu, jaká je to krása a dokonalost a lehkost bytí.

Protože to dítě se nikdy nenarodilo a to dítě se ji jen jeví skrze filtr její iuzorní mysli. A ještě bys jí mohla zamávat.

[Zdeněk]

Tu neupřímnost vidíš v čem, Zdeňku?

Předně k sobě samé, ke své intuici. Ta se může projevit při nějakém nesouladu (pokud je její hlásek naslouchán). Například jak to, že Ježíš plakal, když zemřel Lazar? Vždyť to byl už v té době mimořádně duchovní člověk, který právě svým duchem přitahoval davy. Jak je to tedy možné?

Ježíš údajně také řekl: "Bože, proč jsi mě opustil?" Jak je to možné, když před tím poznával, že "Já a Otec jedno jsme"? Na základě tohohle chceš soudit něčí neupřímnost?

Chceš snad tvrdit, že Ježíš byl neupřímný (tedy když mohl on, proč bych nemohla já)?
To snad ne.

Křesťanští mystici, kteří prošli temnou nocí duše, tuto trýzeň, tato muka, popisují obdobně, jak to shrnul Ježíš v jedné větě.

Aby tě však Bůh (Duch) mohl opustit, nejdřív musí být přítomen. V tobě je přítomen asi jako v AI.

[Nic]

Úplně tě vidím v situaci, kdy seš vedle rodiče umírajícího dítěte a vysvětluješ mu, jaká je to krása a dokonalost a lehkost bytí.

Ano, když jsem pracovala v nemocnici u dětí, tak nastala i taková situace, že umírající dítě probudilo v mamince uvědomění jednoty Bytí. Na pohřbu Lucinky pak všichni kolem plakali a z její maminky zářil klid, láska, přijetí, a ona byla tím, kdo ty plačící kolem utěšoval.

[Nic]

Chceš snad tvrdit, že Ježíš byl neupřímný (tedy když mohl on, proč bych nemohla já)?

Tu neupřímnost tam vidíš Ty, já žádnou neupřímnost nevidím. Můžeš být neprobuzený v zajetí iluze oddělenosti, trpět, usilovat o osvícení, meditovat a já Ti to budu věřit, můžeš být Probuzený a šťastný, svobodný - kdy nemusíš nic, a budu Ti to také věřit. Ani jedno z toho nebudu považovat za neupřímnost.

[Paradoxy]

Úplně tě vidím v situaci, kdy seš vedle rodiče umírajícího dítěte a vysvětluješ mu, jaká je to krása a dokonalost a lehkost bytí.

Ano, když jsem pracovala v nemocnici u dětí, tak nastala i taková situace, že umírající dítě probudilo v mamince uvědomění jednoty Bytí. Na pohřbu Lucinky pak všichni kolem plakali a z její maminky zářil klid, láska, přijetí, a ona byla tím, kdo ty plačící kolem utěšoval.

Je fajn, že maminka Lucinky se s její smrtí smířila. Tam ale nedošlo k uvědomění si jednoty byti, jak ty nám tady pořád tlačíš do hlavy, ale k pochopení, že to je tak, jak to je. Nebo možná i k úlevě, že to díté už nemusí trpět. Tak nastavá vnitřní klid.

Jenže ty prostě nerozumíš, co ti tím celou dobu říkám. Soucítit znamená chápat bolest druhého a ne jenom rozhlašovat, jak je to krásné a dokonalé. Tvůj vnitřní klid je způsobený odtrhnutím se od celistvosti života.

[Nic]

Jenže ty prostě nerozumíš, co ti tím celou dobu říkám. Soucítit znamená chápat bolest druhého a ne jenom rozhlašovat, jak je to krásné a dokonalé. Tvůj vnitřní klid je způsobený odtrhnutím se od celistvosti života.

Můj vnitřní klid není odtržením od života, ale uvědoměním si jeho celistvosti. Soucit v běžném slova smyslu je často jen sdílenou bolestí – obě pak pláčeme a společně trpíme strachem z provazu, o kterém si myslíme, že je to had. Skutečný soucit ale spočívá v tom, že vidím provaz takový, jaký je, a tím ti mohu skutečně pomoci se zbavit strachu.

Pokud se ztotožňujeme jen s tělem a myslí, láska se mění v lpění na formě. Ale v jednotě, o které mluví Míla Tomášová, jsi ty mým "vlastním Já". Skutečná láska pak v každém okamžiku koná to nejlepší: léčí, pokud je to možné, a přijímá, pokud není zbytí. Utrpení není důkazem hloubky citu, ale známkou toho, že jsme ještě neprohlédli iluzi oddělenosti.

[armin]

Můj vnitřní klid není odtržením od života, ale uvědoměním si jeho celistvosti.

Podle toho, co furt píšeš a proč furt potřebuješ o tom psát, přesvědčovat druhé o tom svém klidu, to tak nevypadá. Spíše naopak.
Spíš to vypadá jako zoufalství, ze kterého se tímto způsobem snažíš utéci.

[Paradoxy]

Jenže ty prostě nerozumíš, co ti tím celou dobu říkám. Soucítit znamená chápat bolest druhého a ne jenom rozhlašovat, jak je to krásné a dokonalé. Tvůj vnitřní klid je způsobený odtrhnutím se od celistvosti života.

Můj vnitřní klid není odtržením od života, ale uvědoměním si jeho celistvosti. Soucit v běžném slova smyslu je často jen sdílenou bolestí – obě pak pláčeme a společně trpíme strachem z provazu, o kterém si myslíme, že je to had. Skutečný soucit ale spočívá v tom, že vidím provaz takový, jaký je, a tím ti mohu skutečně pomoci se zbavit strachu.

Pokud se ztotožňujeme jen s tělem a myslí, láska se mění v lpění na formě. Ale v jednotě, o které mluví Míla Tomášová, jsi ty mým "vlastním Já". Skutečná láska pak v každém okamžiku koná to nejlepší: léčí, pokud je to možné, a přijímá, pokud není zbytí. Utrpení není důkazem hloubky citu, ale známkou toho, že jsme ještě neprohlédli iluzi oddělenosti.

Soucit znamená, že když jsem s člověkem, kterému tečou slzy v situaci, že se dozvěděl krutou zdravotní diagnozu, tak s ním prostě jen být, nechat ho tak jak je, uvědomovat si jeho bolest a být mu prostě jen přítomen a když potečou slzy i mě, tak ať, to není urrpení ale žití v pravdé tak, jak to je. Nebudu mu vykládat, že to není had, ale jenom provaz. A pak když se ten člověk nějak uklidní, můžeme třeba i vymýšlet co dál. A nebo u něj dojde ke smíření, a pak se sám rozhodne, co s tím dál.

Stejně tak soucit s druhým může třeba v situaci tebe ,,probuzené,, a nás ostatních znamenat, že máme ze soucitu ještě chuť a energii s tebou diskutovat, i když je to docela marný. Seš jak urputný děcko, který si umanulo, že bude jíst jen jahodový bonbony a malinovejch se nedotkne, protože co kdyby náhodou byly hnusný.

[Zdeněk]

Chceš snad tvrdit, že Ježíš byl neupřímný (tedy když mohl on, proč bych nemohla já)?

Tu neupřímnost tam vidíš Ty, já žádnou neupřímnost nevidím. Můžeš být neprobuzený v zajetí iluze oddělenosti, trpět, usilovat o osvícení, meditovat a já Ti to budu věřit, můžeš být Probuzený a šťastný, svobodný - kdy nemusíš nic, a budu Ti to také věřit. Ani jedno z toho nebudu považovat za neupřímnost.

Co to zas meleš? Ty jsi jako protiargument své neupřímnosti citovala slova Ježíše na kříži.

Ty jsi zkrátka ignorant, který nehledá pravdu, jen potřebuje aby v něm okolí vidělo osvíceného. A když je zahnán do kouta, tak začne odvádět pozornost do nesouvisejících témat. To je právě ta tvoje neupřímnost, úskočnost.

[Zdeněk]

p.s.
A hlavně nezapomeň psát Ty s velkým T, ať všichni vidí, jakou máš úctu k diskutujícímu. Ty hade, plemeno zmijí.

[Trini]

Ale v jednotě, o které mluví Míla Tomášová, jsi ty mým "vlastním Já".

Jak to mají realizovaní, ukázala Míla Tomášová, když Eduarda Tomáše, který byl v tom momentě blízko smrti, prosila, aby neodcházel, aby ji nenechal samotnou. Prý ho přímo vytáhla za uši, popsal to Eduard Tomáš. To je přirozený projev realizovných.

Samozřejmě, že si každý může myslet, že to má jako realizovaní - ale pokud chce v pohodě diskutovat s ostatními, tak by jim to neměl vnucovat jako všeobecnou pravdu, jako pravdu realizovaných. Na něco takového už nikdo právo nemá.

Proto by bylo lepší v diskuzi s ostatními vkládat: podle mého pohledu, tak to vidím apod. To např. dělá často i Christina von Dreien a získává tak srdce mnoha lidí.


Mne vždy fascinuje soucit a pochopení realizovaných - jejich skromnost a pokora.

Když např. Ramana řekl, že netušil, jak život lidí je plný strádání. A přestože sám neměl děti, řekl, že smrt potomka je jedna z největších bolestí. Mně připadá normální a přirozené, že při velké bolesti tečou slzy, že lidé pláčou. Smutek není nic chybného. Problematická je terve až připoutanost. Proto radil Nisargadatta nedržet se ani břehu radosti ani břehu smutku a nechat se nést řekou života.

[Trini]

Nemyslím si, že tady někdo s Janou diskutuje ze soucitu. To by vypadalo jinak.

Každý - včetně Jany - tady diskutuje, protože chce diskutovat. (To vnímám tak, že Jediné se manifestuje jako mnohé a různorodé, aby si mohlo popovídat. )

Jana momentálně žádný soucit nepotřebuje. Vidím to tak, že si vytvořila svůj svět, v kterém se cítí dobře. Má to ale ten háček, že když o něm nemluví, tak se jí začne rozpadat.

Nebylo by správné, jí ten svět bourat, protože ho pořád ještě velmi potřebuje. (Vzpomněla jsem si na to povídání Míly Tomášové o housátku.)

Je to dost zapeklitá situace, která se už táhne mnoho let.

[Paradoxy]

No a já si zase myslím, že je dobré zkoušet dostat se do situace, kdy se skoro až nesnesitelně třou dva protiklady a dostanou se až do bodu, kdy je to skoro nesnesitelné. Tam je totiž možnost poznání, právě v tom nepohodlí to totiž zraje a jsou spatřovány nové možnosti. Tím nemyslím, že přeju někomu něco špatného.

Tady mezi námi je to krásně vidět, jak povahy krystalizují.

[Trini]

No a já si zase myslím, že je dobré zkoušet dostat se do situace, kdy se skoro až nesnesitelně třou dva protiklady a dostanou se až do bodu, kdy je to skoro nesnesitelné. Tam je totiž možnost poznání, právě v tom nepohodlí to totiž zraje a jsou spatřovány nové možnosti.

To se pak jako nová možnost např. "vyrazí" Honzam.

To jako optimální nevidím. Podle mne je lepší situaci řešit včas, aby nedocházelo ke zbytečným extrémům. Tak mne poučil život.

[Paradoxy]

Manipuluješ s tím, co píšu. Proč to děláš?

[Trini]

Manipuluješ s tím, co píšu. Proč to děláš?

Nemanipuluju.

Jestli máš pocit, že jsem špatně pochopila to, co jsi napsala, tak to zkus vysvětlit. Nesmyslná obvinování nikam nevedou.

[Trini]

Manipuluješ s tím, co píšu. Proč to děláš?

Nemanipuluju.

Jestli máš pocit, že jsem špatně pochopila to, co jsi napsala, tak to zkus vysvětlit. Nesmyslná obvinování nikam nevedou.

P.S.

Psala jsem o situaci, která se stala. O nesnesitelném tření mezi tebou a Honzamem, které skončilo jeho "vyražením" - já mám ve zvyku to nazvat banováním. To není podle mne optimální řešení. Nechápu, kde vidíš nějakou manipulaci.

[Paradoxy]

Je to jednoduché, ty napíšeš svůj pohled na situaci, já pod tvým pohledem napíšu svůj náhled a a ty to stočíš na to, jak byl Honza vyhozen z posezeníčka. Proč to asi děláš? Nemám ti co vysvětlovat, tohle si budeš muset vyjasnit sama u sebe.