AI je jako oheň, voda, nebo i naše vlastní mysl – může být skvělým sluhou, ale i ničivým pánem. Podstatné je, jak s ní (i sami se sebou) naložíme.
Je možné žít v otroctví vlastní mysli, prožívat strach, hrůzu, nenávist, zášť. Vidět chyby na druhých, bojovat proti rasismu a zároveň v sobě ospravedlňovat předsudky.
Z pohledu buddhistické samsáry je to naše volba. Můžeme pak na smrtelné posteli s lítostí konstatovat, že "tohle se vážně nepovedlo," a tím si "objednat" další kolo. Nebo si můžeme říct: "Páni, to byla jízda!" a s nadšením vítat další znovuzrození. A nebo, a to je ta nejkrásnější možnost, se probudit do stavu nirvány, kde je vše nalezeno, nic nechybí a tohle, co je, je dokonale Boží. Smrt ani zrození už nad námi nemají žádnou moc.
Je na nás, jakou cestu volíme.
Takže otázkou ani tak není, co Putin nebo AI. Ale co uděláme sami se sebou.
Budeme dál žít v zajetí strachu, nenávisti a vnitřních démonů, které pak promítneme do technologií? Nebo se probudíme k poznání, že vše, co hledáme, je už tady?
